Stavba přehrady Slezské Harty byla oficiálně zahájena v roce 1987. Již v roce 1986 však byly vybudovány některé objekty zařízení staveniště a ještě dříve byl prováděn rozsáhlý geologický průzkum celé oblasti.
Výstavba vodního díla představovala velký zásah do přírodních, technických, ale i sociálních podmínek. Před zahájením bylo nutné zajistit pokácení všech stromů, vyřezání všech keřů, vysekání všech porostů, zbourání a odklizení všech budov a zařízení, zajistit výstavbu náhradních bytů, domů a zařízení pro vystěhované obyvatele, hotelového areálu v Razové pro stavbaře přehrady, zajistit přeložky plynovodu, telefonních a elektrických vedení, zajistit vybudování nové čerpací stanice pro úpravnu vody v Leskovci nad Moravicí včetně přivaděče surové vody, obslužných komunikací kolem přehrady, nových úseků silnic včetně mostů a k zajištění potřebného stavebního materiálu odkrytí a těžba štěrkopísků podél koryta řeky Moravice v Leskovci a v Karlovci, obnovení harteckého kamenolomu a zřízení jíloviště u lesa nad Leskovcem, u obou lokalit po ukončení těžby provedení rekultivace a úprav terénu. Celkové náklady na vybudování vodního díla Slezská Harta (včetně financí za výkup pozemků, rodinných domků a ostatního majetku v zátopě) činily na 2,5 miliardy korun, z toho stavební práce si vyžádaly 1,5 miliardy korun. Původně plánovaný termín dokončení vodního díla byl rok 1992, ale v důsledku celospolečenských změn v roce 1989, pochybností o pokračování stavby i pro nedostatek finančních prostředků k tomu došlo o pět let později.
Slavnostní akt uvedení vodního díla do provozu se uskutečnil 27. listopadu 1997 za přítomnosti ministra zemědělství Josefa Luxe a generálního ředitele Povodí Odry Jiřího Šaška.
Řeka Moravice, na které byla v letech 1987–1997 postavena přehrada Slezská Harta, tvoří historicky hranici mezi Moravou a Slezskem. Toto pomezí bylo vzhledem k nepříznivým přírodním podmínkám, jako jsou nekvalitní bonita půd a velký plošný podíl lesů, v pravěku a středověku jen velmi zřídka osídleno.
Osídlení souviselo především s obchodními cestami. V tomto případě s Jesenickou stezkou, která později spojovala Olomouc s Vratislaví. V letech 400–600 při stěhování národů procházeli touto oblastí pod tlakem Hunů především germánské kmeny směrem na západ Evropy. Z těchto dob byl v Razové nalezen zlomek litého měděného hunského kotle, který se k nám dostal v závěru první třetiny 5. století.
První trvalejší osídlení oblasti proběhlo až 10.–11. století, kdy ložiska čedičových tufitů vznilých při sopečné činnosti Velkého a Malého Roudného byly využívány k těžbě kvalitního stavebního materiálu, ze kterého se vyráběly např. rohové kameny, zárubně oken a dveří nebo schody a dovážely se do Slezska.
Ve 13. století dosáhla do tohoto kraje moc Přemyslovců. V této době vznikla a začala se rozvíjet většina místních obcí Mezina (1258), Leskovec nad Moravicí (1224), Razová (první zmínka 1288). Do kraje přišla první vlna kolonistů převážně německé národnosti, ale také židů, lužických srbů a poláků, tato kolonizace výrazně ovlivnila národnostní skladbu obyvatelstva. Bouřlivý rozvoj oblasti vyvolala těžba železných rud, zlata, stříbra s olovem a mědi. Nadějný vývoj ukončily války mezi moravskými markrabaty, husitské války a v roce 1474 katastrofa v podobě válečného tažení uherského krále Matyáše Corvína proti polskému králi Kazimírovi. Mnohá sídliště zanikla navždy, jiná se obnovila až o padesát i sto let později.
Obec Razová byla podle místní kroniky, vybudována až za vlády markrabího Georga Friedricha von Ansbach – Brundenburg v roce 1548 mezi lesy a kamenitými útesy a „byla obydlena nejvíce z Dolního Slezska a Brandenburska“. V roce 1556 vrchnost povolala nové osídlence z Braniborska a Slezska, aby vyplnili vzniklé mezery v počtu obyvatelstva také do obce Leskovec a okolních vesnic.
Renesance přinesla vzdělanost a vrátila kraji klid, mír a rozvoj. Většina obyvatel konvertovala k luterství a v protihabsburkém povstání 1618-20 zůstala věrna českým a moravským stavům. Třicetiletá válka se projevila v plné síle až v letech 1643–50, kdy kraj obsadila švédská vojska. Po jejich odchodu zůstal region zpustlý, vylidněný, zchudlý a vystaven tvrdé rekatolizaci.
V průběhu 15.–18. století docházelo rozvoji průmyslu. S tím výrazně se zvyšoval vliv měst, na vekově docházelo k zániku některých statků, jiné se dělily. Následkem perzekučních zásad proti stavům po bělohorské porážce došlo k poněmčování.
Největší rozvoj zažily obce v této oblasti v polovině 19.století. Obec Razová byla v té době městem. Oblast mimo zemědělské činnosti zaznamenala rozkvět průmyslu zpracovatelského. V Razové byl pivovar, mlýn, pekárna, pila, sušárna brambor, pískovcové lomy, těžba sopečných tufitů. V Mezině továrna na kovové zboží, strojírna, papírna, prádelna lnu, výroba výšivek, dámského prádla a zástěr, čedičový lom. V Leskovci nad Moravicí fungovala mimo jiné v té době přádelna lnu, pletárna, kde pracovalo až 500 zaměstnanců (v roce 1988 byla veškerá následná výroba ukončena a budovy byly srovnány se zemí).
Významnou kapitolou v osídlení oblasti byl rok 1945 kdy po 2. světovéválce byli odsunuti sudetští němci. Odchod sudteských němců dokumentuje kronika obce Razová: „Do pohraničních území přicházeli čeští noví obyvatelé, kteří obsazovali majetek Němců. V roce 1946 byli Němci z Rázové odsunutí do anglického a amerického pásma Německa, v Rázové zůstaly jen 3 rodiny německé ze smíšeného manželství. Staří usedlíci Němci odcházeli neradi a s pláčem“. Počet obyvatel v oblasti Slezské Harty se tak snížil o 50%.
Poslední výnamnou změnou v počtu a složení obyvatel bylo vysídlováním obcí v zátopě vodní nádrže Slezská Harta. V obci Leskovec nad Moravicí bylo zahájeni výstavby vodního díla Slezská Harta v roce 1987 popsáno jako “krutým zásah do života“. „Celá dolní část obce až po školu se stala zátopovou oblastí a všichni občané se z ní museli vystěhovat – do panelových domů v Bruntále, v Leskovci i jinam. Celkem 301 občanů Leskovce opustilo své domovy. 25. září 1987 se konalo s nimi v kulturním domě slavnostní rozloučení.
Přehrada Slezská Harta v současné době tvoří výnamný prvek v protipovodňové ochraně spodního toku řeky Moravice. O významu této ochrany svědčí záznamy v kronice obce Razová, ze kterých vyplývá, že povodně v hitorii obce významně zasahovaly do života místních obyvatel.
V roce 1809 „vysoká voda stála v zimě 4 dny, v létě 3 dny na roveň lavic Heroldova mlýnského obydlí“, 5. srpna 1890, kdy se zřejmě jednalo o přívalý déšť a ohrožení obyvatel a majetku splachem z polí „blesk uhodil do obytné světnice pana Johanna Rossmanitha (k 6. hodině večer), aniž by zapálil. 6. a 7. srpna byly v okolí prudké bouře, v důsledku toho přišla rychlá vysoká voda největší mimo r. 1861, ta tekla ven k hlavní bráně a zaskočila tatáž s odplavujícím obilím“, 6. května roku 1927 „přišla na obec Razová průtrž mračen s tak pustošivým účinkem, který se nepřihodil od lidské paměti. Od zátopy byla pole rozbahněna, váha rozervána a mosty odplaveny. Nejvíce byl v nebezpečí dům Marie Beierové č. 152, Karla Mücka č. 268, Rudolfa Jüttnera č. 267 a Gustava Jreipla č. 266. Mladí obyvatelé Emil Waber a Aloisie Jüttner v domě č. 152 museli uprchnout na půdu, neboť voda stoupala v přízemní obytné místnosti až na 1,7 m“, a krátký záznam ze srpna 1977 „převážně deštivý, 21. až 22. vytrvalý déšť – povodeň“.
V roce 1987 se započala stavba přehrady Slezská Harta. Ještě před oficiálním dokončením prokázala přehrada svoji opodstatněnost v protipovodňové ochraně při katastrofálních červencových povodních v roce 1996 a znovu pak v roce 1997, kdy zadržela velké množství vody a předešla tak ještě rozsáhlejším škodám. Již v roce 1998 tak byla přehrada napuštěna do maximální výše 62 metrů a byl vyzkoušen přeliv.
